Ztracené duše
Publikováno 02.09.2019 v 23:03 v kategorii Myšlenky u sklenky, přečteno: 38x
Občas se cítím strašně melancholicky. A sama. Sedím ve společnosti těch nejlepších lidí, jaké si jen mohu představit. Rodiny, přátel. Jsem na akci, na kterou jsem se těšila přes půl roku. Kolem mě jsou stovky lidí a já si nikdy nepřipadala osamělejší. Při těchto chvílích sama sebe přistihnu, jak hledím do tmavého koutu místnosti a zpívám si smutné písničky. Potichu, aby to nikdo neslyšel, ale tak nahlas, aby to slyšela má duše. Dělám to proto, aby... Vlastně ani nevím proč. Abych se cítila ještě víc osamělejší? 
Potom se začnu dívat okolo sebe. Zaměřuju se na lidi, které neznám a jejichž osud je mi cizí a přemýšlím. "Tolik ztracených duší." šeptám si.
Je hrozně zajímavé vědět, že Já jsem Já, toto jsem prožila a toto mám před sebou, ale také mě zajímá kdo je On nebo Ona. Jaké to je být jimi? Jaké mají pocity, nač zrovna myslí, nad čím přemýšlejí? Co si prožili? Dívám se na ty lidi. Prokouknu jejich falešné úsměvy a napadá mě, jestli si náhodou taky nezpívají smutné písničky?
Přemýšlí takto někdy někdo nade mnou? Většinou, když lidi zachytí můj nepřítomný pohled a pohybující se rty, myslí si, že jsem blázen a nebo, že se mi něco stalo. Pak se mě na to ptají. Problém je, že mi opravdu nic není. Jen se smutek, vnitřní pláč dostal zase na chvíli ven.
No jo. To jsou ti introverti...
Komentáře
Celkem 0 komentářů