S Moravou v duši a Hanou v srdci

Miluju svůj původ. Miluju to, že jsem Slovan. Miluju to, že jsem Čech. Miluju, že jsem Moravák. Miluju, že jsem Hanák. Zbožňuji hanácké nářečí, i když jím sama moc nemluvím. Jedním z mých velkých snů je ho perfektně umět a dokázat si v něm hodiny s někým povídat. Pokud by bylo větší slovo než miluji, popsala bych jím lásku ke své zemi, ke svému domovu. Cítím hrdost na svůj národ a oddanost ke své zemi. Mám ráda Čechy, takové, jací jsou. Jejich černý humor, neustálé stěžování si, přílišný alkoholismus. Jsem taky taková a jsem na to hrdá (tedy, až na ten přílišný alkoholismus, já jsem poloviční abstinent).

Jediný symbol mé země, ke kterému necítím vůbec nic je prezident. A není to problém pouze prezidenta současného (i když ten mi ze všech těch, co se v čele státu vystřídali vyhovuje nejméně (nepočítaje éru komunismu, tam to bylo zklamání za zklamáním)), ale úplně všech. Jediný, ke komu bych kdy mohla cítil loajalitu, by byl Tomáš Garrigue Masaryk. Nejsem úplný sluníčkář, vím, že nebyl dokonalý, ale vnímám ho jako člověka, který pro naši zemi a demokracii udělal nejvíc.

To, co vám teď napíšu, bude znít možná trošku zvláštně a trošku staromódně a snad se mi budete i smát, ale chtěla bych, aby české země měly krále. Byl by to náš král, český král, ať už by měl jakýkoliv rodokmen. Byl by to symbol, za který by nebylo špatné položit život, v jehož jméně by spousta lidí byla ochotná žít, bojovat a umírat. Myslím, že spousta lidí v dnešní době takový symbol potřebuje. Ztrácí se nám ze srdcí láska k vlasti a právě monarcha by byl ten, kdo by ji dokázal znovu vzkřísit.

Na závěr mi dovolte přiložit proslov, který jsem napsala pro svou republiku ještě jako školák. Tady je:

Co bych ti jen chtěla říci, drahá republiko? Spoustu věcí, miliardy věcí. Slova díků, nadávky, stesk, křivdy. Ale ze všeho nejvíc, ty díky. 

Prošla sis svobodou i nesvobodou, ale stále jsi zde a snad i silnější než kdy dřív. A my s s tebou. Národ a republika jsou jako dvě rovnoběžky. Když padá jeden, padá i druhý. Když stoupá jeden, stoupá i druhý. Republika je národ, národ jsou lidé a lidé jsou republika.

Chci být tvou součástí navždy, má republiko. Avšak, kdybych tě přeci jen musela někdy opustit, ty budeš v mém srdci zapsána napořád. Jinde mi sice mohou dát lepší jídlo, lepší dům, lepší práci, ale nikdy mi nemohou dát lepší domov. Ten pro mě jsi od narození, až do smrti jedině ty. 

Co za člověka bych to byla, kdybych tě jen tak opustila? Několik desetiletí mi dáváš jídlo, domov, svobodu. Musím říct, že ti hodně dlužím, protože já ti zatím nedala vůbec nic. Jen sebe a to je zatraceně málo.

Má republiko, má země, můj národe, domove, matko. Jsi do mě zapsána tak, jako já jsem zapsána do tebe. Silně, opravdově a navždy.