Propast duší

Sama v sobě zmatek cítím,

Že do propasti se rychle řítím.

Už nemohu to zastavit,

Už nenacházím nikde klid.

A ani příběhy, jež mě dojaly,

Ukryté za knižními obaly

Už nedokáží stavět hráze,

Aby uchránili mě pádu fáze.

A již ani ty můj drahý

Nepřekročíš moje prahy.

Jsem zavřená v domě ticha,

Kde nikdo nikam nepospíchá.

Jako voda po kamenech

Jako vítr po hřebenech

Proklouznu ti taky tak,

Že nebudeš vědět jak.

Nemám tělo nemocné

Mrtvé, chromé, bezmocné.

To jen moje duše trpí,

Padá v propast plná smrti.

Mnoho duší jako já

Čeká propast neznámá.

Aniž by byly pochopeny

Narazí dole na kameny.