Povstala dívka

Povstala dívka z popela.

Oči - hnědé jako dříví,

vlasy po štíhlá ramena,

kůže měla nádech sivý.

Povstala, celá zmatená,

aniž by byla věděla,

proč zrodila se z popela

a proč země kolem hořela.

Bez oděvu, bez vzpomínek,

pokrytá jen hlohem.

Svázaná však za řemínek

se zlatým lesním rohem.

Začala hrát na tu hornu,

zpívala s ní velký žal.

Starý svět se s novým prolnul,

jak ten zlatý nástroj hrál.

Zmizel všechen popel šedý,

zmizel kouř a zmizel oheň,

ze světa zmizly všechny jedy,

nenávist i zlo zároveň.

Domy, co byly dříve trosky

se jako nové vracely.

Z koho zbyly jenom kousky,

znovu cítil se celý.

Začala růst nová tráva,

začaly kvést stromy.

Země byla zase zdravá -

zmizely všechny pohromy.

Když dívka Zemi uzdravila,

rázem hráti přestala,

pak se jak pára vytratila.

Rychle, jako když předtím povstala.

Až bude Země zase trpět,

až lidé všechno zničí,

jak tolikrát, přijde opět

dívka, která světy léčí.

Přijde, krásná jako kvítí,

s figurou antických soch

a na řemínku bude míti

ten zlatý lesní roh.