Poslední bitva

Nechápu, proč jsem sem vůbec lezla. Pro slávu? Pro dobrodružství? Byla jsem bláhová. Myslela jsem si, že válka není tak špatná, že válka se dá snést. Ne. Měla jsem raději zůstat doma. S rodiči, s bratrem. Ale já ne. Nevážila jsem si toho, co jsem měla. A teď stojím na bitevním poli se spoustou dalších. Jdeme si pro smrt. Všichni. Vlastně, už teď jsme mrtví. Každý ví, že nikdo z nás se nedožije dalšího dne. Přesto jsme klidní. Nebojíme se smrti, vítáme ji. Po dlouhých letech ve výcvikovém táboře to pro nás bude vysvobozením. Ponižování, šikana a krádeže byly na denním pořádku. Dělala jsem to taky. Proč? Abych přežila. Člověk musí být drsný, aby přežil. A já byla.

Vítr mě hladí po tváři a po vlasech. Po mých krásných havraních vlasech střižených na ježka. Mou dříve jemnou tvář pokrývá spousta jizev z předchozích bitev. Jsem žena. Žena, která tu nemá vůbec co dělat. Žena, která nesměla, a přesto šla. Žena, která utekla z domova a šla se bít za svou vlast. Žena, která se převlékla za muže, jen aby ji sem vzali. Žena, která nyní svého rozhodnutí ze srdce lituje. Nikdo mě zatím nepoznal a zřejmě už ani nepozná. Teoreticky je to dobře, protože kdyby mě poznali, stejně by mě čekala smrt.

Mě a mé přátele čeká boj o holý život. Už dávno nemyslíme na vlast, už dávno nebojujeme za svou zem. Už bojujeme jen a pouze za sebe. Byli by jsme schopní se navzájem povraždit jen kdyby nás pustili domů. Nepustí. Naproti nám stojí nepřátelská armáda. Naši velitelé stojí před námi a slovy, která vůbec neposlouchám se nám snaží dodat odvahy. Nikdo je neposlouchá.

Stojím v první linii. Nepřátelé na druhé straně se na nás šklebí a vysmívají se nám. Dobře vědí, že je to zbytečný boj, že prohrajeme. Mé hnědé oči těkají z velitelů na nepřátele. Copak oni se vůbec nebojí?

Podívám se na nebe. Začíná se smrákat. Bude pršet. Naše ruce, ve kterých držíme zbraně se nám třepou nedočkavostí. Náš velitel dává povel k útoku. Pohnu se dopředu. Vytěsním z hlavy všechny myšlenky. Nesmím na nic myslet, musím jednat instinktivně. Tak nás to učili. Už jen pár kroků a nepřítel bude u nás. Zrychlí se mi dech. Ruce kolem mé zbraně se mi sevřou tak, až mi zbělají klouby. Dívám se před sebe. Chci vidět svému protivníkovi do očí. Chci se mu do nich dívat, až ho zabiju. Nebo až on zabije mě.

Mají dobrou strategii. Jejich štíty tvoří neprostupnou zeď a z děr, které ony štíty prostě zakrýt nemohou, trčí kopí. Nejsem tak zbrklá jako ostatní a nenabodnu se. Počkám, až se nabodnou jiní a pak teprve zaútočím.

Podařilo se nám překonat bariéru. I to je vlastně úspěch. Pak se naše dvě armády střetnou. Jakoby zaduněla země. Zdálo se mi to? Je to, jakoby se střetla rudá řeka s modrou. Vyberu si protivníka nebo spíš on si vybere mě. Dívám se mu do očí a on se dívá do mých. Není žádné bitevní pole, žádná smrt. Jen my dva. Zaútočím první. Moc se nebrání. Asi chce umřít. Propíchla jsem mu břicho. Jeho přání bylo splněno. Padne k zemi, ale stále se mi dívá do očí. Musím odvrátit pohled. Není čas litovat mrtvé. Musím jít. Šlápnu na jeho, teď už bezduché tělo a přejdu k dalšímu. A tak to jde pořád dál. Už ani nevím, kolik jsem jich zabila.

Kolem mě umírají vojáci. Ať už spojenci nebo nepřátelé stále jsou to lidé! A já nemohu nijak zabránit tomu, aby neumírali. Na tváři cítím slzy. Vztekle si je utřu. Podívám se před sebe a s ještě větší zuřivostí, než předtím začnu pobíjet nepřátele. Nemohou za to, že se cítím mizerně, ale někde si ten vztek vybít musím.

Dívám se na vojáky okolo sebe. Mám strach. Ne, já nemám city, necítím přátelství ani lásku. Nesmím nic cítit. Nikdo si mě nevšímá. Proč taky? Všichni mají práci s tím, aby sami přežili, ne aby se ještě dívali, co se děje kolem. Kárám se za svou citlivost, za svou slabost, ale nemohu přestat.

Stále zuří bitva a našich stále ubývá. Už nebojuji za sebe. Teď bojuji za lidi okolo. Za to, aby naše dnešní smrt nebyla zbytečná.

Vzpomenu si na svou rodinu. Na své známé tam doma. Čekají mne. Jenže já už nepřijdu. Zase se rozbrečím. Postupně volám jména všech členů své rodiny. Nejsem mrtvá ani zraněná, ale přesto umírám. Umírám a přitom je volám.