Podzemí

Křik. Agonie. Nářek. Prosby.

Smích. Mučení. Radost. Hrozby.

Šílenec. Vrah. Lupič. Zrádce.

Pomocník. Syn. Přítel. Rádce.

Všichni se setkaj se všemi,

tady dole v Podzemí…

Křičím. Ne, neuvěřitelně řvu. Mám pocit, že můj hlas přešel celý ten nekonečný prostor a zase se ke mně vrátil. A pořád dokola. Nejraději bych umřela, ale bohužel, zemřít lze jen jednou.

Věřte nebo ne, toto není peklo. Ani očistec a vlastně nic tomu podobného. Tohle je...život po životě. Peklo by existovalo pouze v případě, že by existovalo nebe. Nebe by existovalo pouze v případě, že by existoval bůh a bůh by existoval pouze v případě, že… To máte jedno. Zkrátka a jednoduše neexistuje peklo, neexistuje nebe a neexistuje ani bůh. Pro křesťany celkem blbý zjištění. Celý život zasvětíte víře ve všemocnou bytost, mluvíte s ní, svěřujete se jí, prosíte ji, zabíjíte pro ni. No a pak přijdete sem a zjistíte, že to všechno byla lež. Prostě tu na vás vyskočí spousta věcí s nápisem Překvapení!, a vy najednou pochopíte. Pochopíte mimo jiné i to, že kdyby bůh existoval, tohle by nedovolil.

Zakrátko zde přijdete na to, že duše je nesmrtelná (bohužel) a také neobnovitelná (bohužel). Pro nás to znamená to, že navždy budeme existovat zde, ale nikdy už nebudeme existovat tam. Reinkarnace je tudíž nemožná. Určitě si umíte představit radost buddhistů, když se probudí tady a ne jako nějaký posraný poník nebo tak něco. Zoufalství je zde běžné, bolest normální a smrt vyloučená.

Toto místo je nekonečné, jako vesmír. Bez začátku a bez konce. Nepředstavitelné. Jako vesmír je klidný, Podzemí je chaotické. Jako je vesmír plný života, zde je vše nasáklé smrtí a bolestí. Musím přiznat, že je to depresivní. Přirozeně. Určitě tady z toho neskáču radostí a nepořádám uvítací párty pro každého nově příchozího. Myslím, že by si to ani neužili. A já vlastně taky ne.

Většinu duší toto místo zničí. Úplně jim to vymete hlavu a oni pak jen sedí a blbě čumí. Hlupáci a slaboši. Právě v nejhorších časech a na nejhorších místech se oddělí zrno od plev. Právě v takovýchto situacích nejvíce platí, že přežije jen ten nejsilnější. Jak sami můžete jistě posoudit, jsem plně příčetná, takže o nějaké slabosti nemůže být ani řeč. Právě teď a tady mohu hrdě prohlásit, že jsem jako jedna z mála přežila.

Jistě vás zajímá, kdo vlastně jsem a hlavně, kde vlastně jsem. Můžete mi říkat třeba Leno. Své skutečné jméno neprozradím. Jméno je zde jediná věc, kterou vlastníte, která je jen vaše a která představuje vás samotné, takže jistě pochopíte, že vám ho jen tak neřeknu. Ale kde jsem, klidně přiznám. Duše tomuto místu říkají Podzemí. Já bych to nazvala spíše Pekelně Pekelné Peklo. Čím si toto místo zasloužilo mou přítomnost? Prostě jsem jen umřela. No dobře, vystřelila jsem si mozek z hlavy, ale detaily nikoho nezajímají.

Vždycky mě lákala otázka, co bude po smrti. Četla jsem takové ty knihy jako Život po životě, Peklo a nebe a Jak vidí smrt různá náboženství. Nic mi ale nepřineslo uspokojivou odpověď, tak jsem se tím přestala zabývat. Vlastně mi to začalo být celkem jedno. Až když jsem umřela, jsem zjistila, že žádná ta kniha by nedokázala přesně vystihnout to, co se tady odehrává.

Každý den je jiný. Každý den trpíte úplně jinak. Mohou vás za živa uvařit, natahovat na skřipec, zatloukat do vás hřebíky, psychicky týrat. Jednou do mého žaludku zasadili semínko růže. Rostlina pak rostla a rostla, až mnou celá prorostla a trny mě zevnitř probodaly. Trpěla jsem jako zvíře. Křičela jsem a řvala, ale tady vás nikdo neuslyší. Aspoň to tu není jednotvárné. Jedno se tomuto místu musí nechat. Nenudíte se.

Tady se setkají všichni se všemi. Farář, prezident, žebrák, houslista, všichni nakonec skončíme stejně. Ať už jste za života byli kýmkoliv. Skončíte tady, protože není místo, kde jinde skončit. I když zemřete jako vrah, sebevrah, svatý muž nebo bezúhonný člověk. Skončíte tady a zažijete přesně to samé, jako ostatní. Bez výjimky. Oni totiž výjimky nedělají. Oni…

Stíny bez tváře. Jsou příšerní. Tuhne z nich krev v žilách. Jsou vysocí, strašlivě vysocí a temní, přesně jako stíny. Vybavte si svůj stín, ale tmavější a vyšší, a dejte mu hmatatelnou konzistenci. A máte ho. Muže bez tváře.

Každá duše má svého a o to je to horší. Každý den vidíte toho stejného trýznitele. Stále ta stejná bytost vám způsobuje bolest. Bez emocí. Nikdy nedávají najevo emoce. Svou práci vykonávají s loajalitou a oddaností a železnou pravidelností. Ale bez emocí. Nevíte, jestli si vaši bolest užívají, jste jim ukradení nebo vás litují. Nevydávají zvuky, nemluví, jen konají.

Občas si říkám, jestli nějaké emoce vůbec mají. Jestli mají duši. Myslím, že jsem došla k názoru, že jsou to jen naprogramovaní roboti. Ovšem kým naprogramovaní? Bohem, Luciferem? Jejich neexistence mi mou teorii značně rozbíjí. Budu se muset smířit se skutečností, že Stíny jsou prostě jen Stíny a nic víc za tím nehledat.

Určitě vás napadla jedna skvělá otázka. Proč se nebráníme? Proč se necháváme jen tak bez odporu mučit? Já vám řeknu hned několik důvodů. Za prvé, je Stínů úplně stejně jako nás a oni disponují mučícími nástroji a různými zbraněmi, že by bylo zhola šílené se proti nim postavit. Jistě si říkáte, že nemůžeme nic ztratit, když jsme jen duše, že prostě nemůžeme umřít. To je pravda, ale neumím si ani představit, co by se nám stalo po tom, co bychom prohráli. Mučení, které by nastalo, by moje mysl asi už nepřežila. Za druhé, Stíny necítí bolest a nelze je zabít stejně jako nás. K čemu by tedy byla vzpoura, když se nemáme jak zbavit našich krutovládců? Vzpoura je zde zbytečností. Ovšemže se našlo pár idiotů, co to vyzkoušeli. Neuspěli (jak překvapující).

Jakoupak roli v tomhle nekonečném chaosu hraju já? Pravda je, že žádnou. Zatím. Ne, nejsem tak blbá, abych plánovala revoluci. Nemám ale ani povahu ovečky slepě jdoucí za stádem. Má strategie je dělat mrtvého brouka. Dělat ze sebe kripla. Pokud si Stíny myslí, že jste úplně vymletí, vaše mysl přežije. Nemáte sice naději, že se odsud kdy dostanete, ale aspoň jste to vy. Jste sami sebou. Vaše jméno je vaším odznakem, vaší DNA. Sice nežijete, jen přežíváte, ale přežít je zde nejdůležitější.

Mám i takové stavy, že bych nejraději doopravdy zešílela. Myslím, že ti hloupí nebožáci bolest ani necítí. Jistě, když jsou na mučidlech, tak křičí, ale to křičí jen jejich tělo. Jejich mysl je svobodná. Netrpí. Bolest nevnímá. Toulá se tam někde na Povrchu se svými milovanými a je šťastná. Zřejmě jen tak tady můžete dosáhnout svobody. Zešílením. Jen já jsem stále tak hrdá, že zešílení odmítám. Už jsem tady tak dlouho. Nevím, kolik toho ještě vydržím.

Přišli si pro mě. Je čas. I když to absolvuju už po tolikáté, stále mám strach. Nevím, co si pro mě připravili tentokrát. Na Povrchu jsem milovala překvapení. Tady mé nadšení poněkud opadá. Vidím svůj Stín. Drží kopřivy. Pokud to bude jen sešlehání, nebude to tak zlé. Dneska mám zřejmě štěstí. Ale ne. Jdeme k velkému kotli s vařící vodou. Stín mi posunky naznačuje, ať tam vlezu. Super. Dneska se ze mě stane vývar. Doufám, že mu nedojdou nápady. Budu tu navěky. Nechci zažívat stejné druhy bolesti. Nechci.

Křik. Agonie. Nářek. Prosby.

Smích. Mučení. Radost. Hrozby.

Šílenec. Vrah. Lupič. Zrádce.

Pomocník. Syn. Přítel. Rádce.

Všichni se setkaj se všemi,

tady dole v Podzemí…