Plakala pro neznámého člověka...

Začalo to tím, že viděla v televizi upálení pákistánského pilota členem ISIS. Tenkrát zašla za roh, aby ji rodiče neviděli. Sedla si na schod do temné chodby a plakala. Tiše, ale od srdce. Lítostí, vztekem. Plakala, protože ho upálili v kleci jako zvíře. Plakala, protože je člověk schopný toto udělat člověku. 

O několik let později jí zemřel kamarád. O rok mladší než ona. Při autonehodě. Narazil do stromu, na místě mrtvý. Nedokázala uronit jedinou slzu. Mrazilo ji, když se to dozvěděla, mrazilo ji, když jí kamarádka brečela do telefonu. Ale slzu uronit nedokázala. Žila dál, jakoby se to nestalo. Poprvé pro něj zaplakala až na pohřbu. Donutila se k tomu, protože se to čekalo. Lhala by, kdyby tvrdila, že nebyla smutná, že nebyla nešťastná. Ale kdyby se k tomu nedonutila, neplakala by. 

Stydí se za to. Nejhorší je, že se necítí ani jako hyena. Cítí se normálně, jako člověk. Za to se stydí asi nejvíc.

Dívka na něj ale myslí. Myslí na něj často. Mluví s ním. Prosí ho o odpuštění. Nadává mu. Většinou za to, že dal svůj život tak snadno. Označuje ho za nezodpovědného kreténa. A pak ho znovu prosí o odpuštění.

Nedávno dívce zemřel další kamarád. Také při autonehodě. O rok starší než ona. Když se to dozvěděla, bez emocí na tu zprávu hleděla. Pak zapomněla. Na pohřbu nebyla. Doteď pro něj neplakala.