Pěna

Sedím na skaliscích a hledím do vody, která dříve byla mým domovem, ale dnes je mou zkázou. Cítím, jak mi čas neúprosně běží, jak odtikávají minuty a vteřiny. Přemýšlím, co bych udělala jinak, kdybych měla možnost. 

Tolik to bolí, tak mě to drásá. Slzy mi po tvářích sice tečou, ale vykřičet svůj žal a zklamání nedokážu. Máchám chodidla ve slané vodě a dívám se na zapadající slunce. Už jen pár minut a nebudu cítit nic. Ale zatím to tak strašně bolí.

Přestávám cítit prsty na nohou, chodidla, kotníky. Přichází to. Ponořím do vody lýtka, kolena, stehna. I když stojím na mořském dně, nedokážu cítit písek. 

S upřeným pohledem na poslední sluneční paprsky postupuji do větší a větší hloubky. Čím dál postupuji, tím víc se rozpouštím. Už mám vodu na spáncích. Už se rozplývám. Už umírám. 

Poslední sluneční paprsek si bere poslední kousek mého těla. S východem měsíce už po mně zbyla jenom bílá mořská pěna.