Obnažené myšlenky

Úplně první jsem našel před třemi lety. Na ten den si moc dobře nevzpomínám, ale na okamžik, kdy jsem ten malý sešitek vytáhl z popelnice si vzpomínám, jako by se to odehrálo před pár minutami. Nebyl ničím zvláštní, nebyl jedinečný, jeho zevnějšek byl obyčejný. Nevím, čím mě zaujal. Možná jsem byl zvědavý, jaká tajemství v sobě ukrývá. Pochopitelně bych byl zklamaný, kdybych v tom malém červeném sešitku našel matematické příklady. Ale ty tam nebyly.

Nebudu vám říkat, jak se jmenuju. Není to důležité. Důležité je, jak se jmenuje ona. Nebo spíše jmenovala. Ale já to nevím. Neznám její jméno. Smůla, že? Znám jen přezdívku, kterou používala. Rose Merci. Moje malé ptáčátko. V době, kdy jsem našel ten první sešitek, jí bylo patnáct. A já se zamiloval. Ptáte se, kolik je mě? Dvacet…myslím. Něco kolem dvaceti. Jo, přidám si to na seznam věcí, co nevím.

Určitě vás zajímá, co bylo v tom sešitku. Mě to taky zajímalo. Zajímalo mě to tak moc, že jsem ho otevřel až jsem byl sám. Doma. Na jediném bezpečném místě. Chlapi v práci by se mi totiž posmívali.„Hrabe se v popelnicích a shromažďuje starý krámy!“ jo, tohle by určitě říkali. I když nevím proč. Jsme popeláři sakra. Hrabat se v popelnicích je naše práce, ne? Takže jsem ten svazeček papírů schoval a otevřel ho až doma. Sedl jsem si na starý gauč po babičce, otevřel ten malý červený zázrak a četl jsem.

Kolikátého je? Já vlastně ani nevím. Vím jen, že je leden 2013. Nestíhám, mám stres, a tak se řežu. Zatím je to jen malá dírka otvírákem na víno, bojím se ale, že to vzroste v plynulé čáry. Je půl jedenácté a mě se chce umřít. Chce se mi brečet. Nemůžu. Nesmím. Užnikdy nebudu brečet. Všichni mě štvou. Pořád jen prudí. Umírám! Místo toho, abych psala nějaké debilní zápisky, které mi stejně nepomůžou, bych se měla učit zemák a matiku. První slza, druhá slza…nebrečím doopravdy, jen v duchu. V duchu jsem se zhroutila. Jsem nemocná. Šílená. Na povrchu musím být v klidu. Pomozte mi prosím někdo! Zabijte mě! Prosím. Ať už netrpím! Pomoc. Šílím a mám strach. Šílím a chce se mi umřít.

Musím říct, že pisatelka mě tehdy velmi zaujala. Samozřejmě jsem netušil, že za těmito slovy a těmito myšlenkami se bude skrývat má životní láska. Jediné, co jsem od té dívky chtěl, bylo více slov. Více příběhů, více bolesti a utrpení. Pak jsem si nepřipadal tak sám. Pak jsem věděl, měl jsem jistotu, že někdo trpí tak, jako já. Celý její deníček jsem přečetl až do konce. Jedním dechem. Dosud ho uvádím jako nejlepší knihu, jakou jsem kdy četl.

Pozorní čtenáři si všimli, že jsem jich objevil víc. Ano, našel jsem ještě dva. A to v ty samé dny jako ten první, ale v jiné roky. První jsem našel v roce 2014, druhý v roce 2015 a třetí v roce 2016. Vždy v lednu. Autorka deníků totiž každý rok svá jedinečná díla vyhazovala. Ať jí zbývalo, kolik chtělo stránek do konce, prostě své zápisky vyhodila a každý rok začínala znovu s čistým štítem. Jak to vím? Napsala to na poslední stránku. Tam se se svým deníčkem rozloučila a poděkovala mu. Pak ho teprve vyhodila. A v popelnici jsem ho našel já. Její deníky jsou důkazem, že k sobě patříme. Že mi ona patří, že je moje. Jak jinak bych je mohl najít, kdyby mi Bůh nepomohl? Nechal mě ty sešitky najít, aby mě dovedl k ní.

5.1.2014

Na facebooku jsem narazila na fotku spolužačky(nepíšu kamarádky, protože nejsme kamarádky, jen spolužačky) se svým klukem. Nelíbali se, jak to obvykle dvojice před foťákem dělají. Jen tam stáli, objímali se a usmívali se do foťáku. Ta fotka mi přišla tak hrozně krásná, tak harmonická, tak šťastná. Oni mi na ní připadali šťastní. Tu fotku jsem si uložila. Ne, proto, že bych byla nějaký úchyl a schraňovala cizí fotky, ale protože mi ta fotka přišla tak příšerně krásná. Šťastná. Optimistická. Schovala jsem si ji, protože jsem si chtěla uchovat v paměti to, že spolu byli šťastní. Chtěla jsem to uchovat, protože vím, že jim to nevydrží. Ne, že bych nevěřila na šťastné konce a lásku až na věky, ale takováto dětská láska prostě nevydrží. Je to jen otázka času. Až se rozejdou, ta fotka z jejího profilu zmizí, ale já chci, aby tam zůstala, aby si uchovali v paměti dny, kdy spolu byli šťastní. Aby i po rozchodu nezapomněli, že existuje štěstí.

Ach bože. Její duše byla tak strašně nádherná. Ale osamělá. Ona byla osamělá. Chtěla přítele. A já jsem byl ochoten jí ho dát. Dát jí sebe.Stejně jsem nemohl dál čekat, protože to, že ji mám tak blízko, a přitom tak daleko, mě drásalo. Chtěl jsem ji sevřít v náručí. Vidět ji nahou, tak jako její myšlenky byly nahé v jejím deníku. Chtěl jsem ji vidět takovou, jaká je. Tak jsem si ji našel. Ne fyzicky, na to jsem ještě nebyl připravený. Našel jsem si ji na jedné sociální síti. Jak jsem ji našel, když ani neznám její jméno? No…ve svém deníku sice jméno nenapsala, ale v jednom zápisku uvedla svou přezdívku. Rose Merci. Nevím, proč si tak říkala, ale mělo to v sobě jisté kouzlo. Tak jsem si ji tedy našel. Už podle fotky jsem poznal, že to není kdovíjaká krasavice, ale to mi nevadilo. Měl jsem její myšlenky. Ty patřily jen mě. Ale já chtěl, aby mi patřila celá. Chtěl jsem ji získat. Moje ptáčátko. Tak jsem jí napsal.

Psali jsme si několik měsíců, než jsem ji požádal o její nahé tělo. Poslala mi ho. Až jsem se divil, že to šlo tak jednoduše. Pokud ovšem své tělo neposílala také jiným, nevadilo mi to. Na několik týdnů byla má touha uspokojena. Pak jsem ale zatoužil mít víc. Chtěl jsem ji do sebe pohltit. Chtěl jsem se s ní spojit v jednu bytost, být neustále s ní. Tak jsem ji o to prostě poprosil. Vysmála se mi, vyloženě se mi vysmála. Naštvala mě. Rozeslal jsem její nahou fotografii všem. Všem jejím kamarádům, rodině, známým, prostě všem. Moc se jí to nelíbilo. Plakala. Vím, že plakala. Rvalo mi to srdce, ale to byl její trest. Byla moje a neměla mi odporovat. Na moje další zprávy už mi neodepisovala. Tak jsem ji nechal být.

Pak jsem ovšem našel třetí deníček. O mě tam nebyla ani zmínka, což mě trochu urazilo, ale přešel jsem to. Už jsem ji potrestal dost. Tenkrát jsem ji nechtěl znovu napsat, stejně neodepisovala, ale i kdyby ano, chtěl jsem jí dát čas, aby si uvědomila, co ke mně vlastně cítí. Avšak pak jsem našel ten zápis, který všechno změnil.

2.1.2015

Díru v srdci mám pořád. Stále tu je a jde ruku v ruce s touhou po dobrodružství a po neobyčejné lásce. Nikdy to nezmizelo. Jen se to zakrylo všedními starostmi a problémy, ale nezmizelo to. Clona, která tu díru na chvíli ucpává se odhrne vždy, když přečtu knihu. Časem se pak zase ucpe. Ta díra je asi důvod, proč přestávám číst. Chci, aby byla ucpaná, ale taky chci, aby ucpaná nebyla. Proč? Abych alespoň něco cítila. Samozřejmě, že cítím štěstí, smutek a radost, ale ty pocity mi už tak zevšedněly, že je nedokážu ani pořádně procítit. Proto je pro mě díra v srdci vítaným rozptýlením, ač je to nepříjemný pocit. Když si tu clonu dovolím sama od sebe odsunout, tečou mi slzy a mám knedlík v krku. Je mi 16 a v 16 by to mělo začít. Všechna ta dobrodružství a lásky na celý život většinou hrdinky knih prožívají okolo 16 let. Myslela jsem, že cesta do Anglie mi to dopřeje, ale nedopřála. Musím čekat dál. Ale jak dlouho ještě?

Už dlouho ne, lásko moje. Já jsem stále tady. Ty jsi mě sice odehnala, ale já ti odpustil a teď si jdu pro tebe. Budeš moje. Jenom moje.

Po dlouhé době jsem se podíval na její internetový profil. Moje ptáčátko mělo stále stejnou profilovou fotografii. Stále stejnou přezdívku. Obdivoval jsem, jak se vůbec nezměnila. Jako by se zastavil čas a ty měsíce, co nás odloučily byly prostě pryč. V mých představách mi už ptáčátko padalo do náruče, objímalo mě a líbalo. A pak jsem to uviděl. Moje představa se rozsypala a já se vrátil do reality. Rose Merci měla přítele! V mých představách jsem ji měl. Já a jenom já. Ale teď… Ta prodejná mrcha.

Najednou jsem měl strašnou chuť jí ublížit. Tak jsem jí zase napsal. V té zprávě jsem ji už nenazýval ptáčátkem, ani mrchou, ale mnohem horšími slovy. Neodepsala. Rozzuřila mě tím ještě víc. Rozhodl jsem se vyprovokovat ji. Vyhodit jí z jejího pasivního postoje. Tak jsem jí posílal obdobné zprávy každý den. A ta zrádkyně stále neodepisovala! Zesílil jsem tedy tlak. Více zpráv a ostřejší slova. Po měsíci jsem to vzdal.

Další den po tom momentu, kdy jsem se rozhodl nechat Rose na pokoji, jsem si šel ke stánku koupit noviny. Na hlavní stránce byl nějaký hurikán na Haiti, což mě zrovna moc nezajímalo, ale asi tak na straně čtyři mě zaujala jedna fotka. Fotka mého ptáčátka.

Osmnáctiletou dívku uštval k smrti!

Bylo jí patnáct, když na chatu potkala muže,

který ji přesvědčil, aby se mu nahá vyfotila.

Pak měsíce trpěla. Včera ji nalezli oběšenou

ve svém pokoji. Co se ve skutečnosti stalo?

Kolem půl osmé večer byla dívka, která si na

sociálních sítích říkala Rose Merci, nalezena

oběšená u sebe v pokoji. Na jejím pracovním

stole prý ležel notebook otevřený na konver-

zaci s neznámým mužem, který Rose velmi

hrubě urážel. Ten samý muž ji před pár lety

přesvědčil, aby mu poslala fotku svého obna-

ženého těla, kterou pak rozeslal všem jejím

blízkým. Po muži již pátrá policie.

Asi minutu jsem tam jen stál a zíral na ty noviny. Nemohl jsem se pohnout. Pak, jako by do mě vjela vlna energie, jsem se rozběhl a utíkal celou cestu až domů. Tam jsem se zhroutil. Plakal jsem jako dítě a pláč neustával. Když jsem se vyčerpal, jen jsem ležel a díval se do stropu s tím zpropadeným článkem na hrudi.

Ptáte se, co budu dělat teď? No…jako první jsem chtěl celý příběh sepsat tak, jak jsem ho viděl já. To mám splněno. Tedy skoro. Ke zprávě přiložím ještě ony tři sešitky, které mi změnily život a bude to. A já? Já budu následovat své ptáčátko. Snad se s ní setkám. Snad tváří v tvář. Odpustí mi? Musí, protože je moje…