Noia

Kdysi existoval jeden strom. Zvláštní. Magický. Ten strom neexistoval v našem světě, ale ve světě mezi světy. Ve světě snů a představ. Ale tak jako sny jsou nehmatatelné a neskutečné, byl tento strom skutečný a opravdový. Nikomu se o něm nikdy nezdálo. Ani se o něm nemělo nikomu zdát. Tento strom měl jen stát v pozadí a pozorovat rojící se sny, hlídat je a počítat je. Na snech, na lidských snech totiž záviselo jeho bytí. Čím více bylo snů, tím více měl strom listů a vláhy. Když se ovšem lidé svých snů vzdali, strom umíral. Nikdo o tomto stromu nevěděl, nikdo netušil, že když se vzdá svého snu, nezabíjí jen sebe, ale i tento strom. Nikdo ho neznal a to strom trápilo, protože věděl, že jednoho dne lidé přestanou věřit ve splnění svých snů, že jednou sami sebe zničí.

Rozhodl se tedy, že odhalí své tajemství pár lidem, aby nezapomněli a věřili. Vybral si nejčistší srdce, které našel na ostrově Jáva, a ve snu jim sdělil poslání. Tito vyvolení musí snít, až všechno kolem zemře, musí věřit, až zahyne poslední naděje, teprve poté je šance na záchranu. Lidé poselství stromu přijali a odpovědně plnili své poslání. Strom nazvali Wit Impen nebo-li strom snů. Chvíli bylo zase všechno v pořádku. Wit Impen měl dostatek vláhy, sny se jen rojily a vesele poskakovaly kolem jeho kmene. Když se nějaký sen splnil, vesele Wit Impenovi zamával a odešel do skutečného světa. Pro strom to byl ráj. Tak si to představoval, tak to mělo být.

Jednoho dne se však stalo něco strašného. Ve světě snů se vyrojily Obavy a začaly jako tasemnice parazitovat na Wit Impenových kořenech. Ničily ho a pomaloučku zabíjely. Všechny sny tím byly zděšeny. Nevěděly, co mají dělat, co si počít a jak stromu pomoci.

Když už zbývalo stromu jen pár zdravých kořenů, rozhodl se jeden maličký sen zakročit. Byla to malá holčička a jmenovala se Noia, byla snem jedné ženy, které se zatím nedařilo mít děti, a tak si Noiu vysnila. Ale ženu začaly sžírat obavy. Bála se, že se její sen nevyplní, a tak nevědomky přispěla k Wit Impenově zkáze. Noiu si vysnila jako roztomilou šestiletou holčičkou s velkou odvahou a velkým srdcem a přesně taková byla i snová Noia.

Aby strom zachránila, musela Noia najít starého moudrého proroka, který si říkal Nabi. Ale k němu cesta nevedla přes rozkvetlé louky a čiré potůčky. K nalezení Nabiho musela Noia překonat mnohá nebezpečenství a dostat se až na hranici snů a reality. Ale pro Wit Impenovu záchranu to dívka hodlala podstoupit.

Těsně před tím, než se vydala na cestu, si ji k sobě strom zavolal a promluvil k ní hlasem, ve kterém byla znát dlouhověkost. „Dítě, rozhodla ses pro velice nebezpečné poslání. Nikdo nemůže zaručit, že se od Nabiho dostaneš živá. Jsi si jistá, že chceš toto riziko podstoupit?“

Dívka se chvíli zamyslela, jak mu má odpovědět, ale poté rozhodným hlasem pravila: „Byl jsi pro mne jako otec Wit Impene. Staral ses o mne a připravoval mě na čas, kdy se setkám se svou matkou, protože jsi věřil, že ten čas nastane. Nyní i já věřím, že se uzdravíš a že lidstvo zbavíme obav, které tě tak ničí.“ Na to Noia poklekla a uklonila se před tím snovým stromem. Wit Impen byl velice dojatý.

„Vstaň má drahá,“ Noia ho poslechla. „Byla jsi pro mne jako dcera a velice lituji, že mne opouštíš, bez tebe tu bude prázdno.“ Poté se Wit Impenova koruna otřásla a na zem spadl malý žalud. „Toto je dítě můj dar pro tebe,“ řekl strom. „Je mým jediným plodem, mým jediným dítětem. Žádné jiné nemám a žádné jiné již nikdy mít nebudu. Opatruj ho dobře. Na cestě ti dozajista pomůže.“

Poté stromem prolétl vítr a na zem spadlo několik lístků. Noia se vyděsila. „Padají ti listy!“

Wit Impen si povzdechl. „Ano. Má čistá srdce, která jsem před tolika lety určil, mizí. Místo nich nastupují srdce černá, protknutá obavami a rychle se vzdávající svých snů. Takto umírám.“

Stromem se zase prohnal vítr a opět na zem spadlo pár lístků. Noia vyděšeně zakroutila hlavou, otočila se a rozběhla se vstříc svému osudu.

Když došla na kraj louky, na které strom stál, zastavila se. Před ní se rozkládalo obrovské pole plné slunečnic. Pomyslela si, že přejít pole plné slunečnic nebude nijak těžké, jenže ty žluté květiny podcenila. Sotva vstoupila na pole a začala se prodírat prvními slunečnicemi, proměnily se tyto květiny v bodláčí a zachytily se na Noiu tak, že se nemohla ani pohnout. A když to přece jen zkusila, bodláčí se jí zarylo hluboko do kůže. Uvědomila si, že se nachází v krajině nočních můr. Z počátku se tváří jako krásné sny, ale jakmile do nich jednou spadneš, promění se ve tvé největší obavy. Tak tam Noia stála uvězněná a přemýšlela, jak se z této situace dostane. Přemýšlela, jak se lidé zbavují nočních můr. A pak ji to napadlo. Je přece ve světě snů, může si nechat zdát o čemkoliv, klidně i o krásné pohodlné cestičce, která ji dovede až k cíli. Zkusila tedy zavřít oči a představit si pohodlnou polní cestu. A opravdu. Jakmile otevřela oči, rozprostírala se před ní místo pole plného bodláčí krásná cestička. Noia se usmála a vydala se po ní.

Chvíli šlo všechno hladce, dokud nenarazila na vysokou horu, která jí stála v cestě. Pochopila, že úplně na vrcholu se nachází cíl její cesty. Nevěděla jen, jak se na tuto horu dostane. Samozřejmě, že si mohla vysnít žebřík, ale hora byla tak vysoká, že by dozajista nevyšplhala. Mohla se nechat unášet větrem, ale ten byl tak nevyzpytatelný, že by ji mohl odfouknout neznámo kam. Mohla to také zkusit vyšplhat, ale kameny byly tak kluzké, že by se Noia snadno mohla zřítit dolů. Na chvíli začala propadat zoufalství a přepadaly ji obavy.

Pak si ale vzpomněla na Wit Impena. Na to, jak trpí a na semínko, co jí daroval. To semínko! Noia vzala svůj dar a zasadila ho do země těsně vedle hory. A protože to bylo kouzelné semínko z kouzelného stromu, začalo růst neuvěřitelně rychle. Noia se chytila jedné z větví a pak už se jen nechala vynést až na vrchol.

Tam na nejvyšším vrcholu, který byl celý pokrytý sněhem, seděl na kameni vousatý stařec. Jakmile se Noia přiblížila, pomalu otevřel oči, podíval se na ni moudrýma očima a pravil: „Vím, proč jsi tady, Noio, a vím, jak ti pomoci. Jmenuji se Nabi a jsem prorokem starším než lidstvo samo. Než ti ale pomohu, musím se tě na něco zeptat. Proč chceš Wit Impenovi pomoci? Jednou stejně zemře, tomu nezabráníš, dokonce i vím, kdy, a věř mi, nebude to trvat dlouho. Rozmýšlej dlouho a odpověz moudře.“

Noia se na starce chvíli vyděšeně dívala, pak se ale vzpamatovala a řekla: „Strom snů je jako můj otec. Miluji ho a nechci, aby zemřel.“

Nabi se pousmál. „A víš, že jakmile vstoupíš do reality, již si na něj nikdy ani nevzpomeneš?“

„Vím. Ale ostatní sny tu budou stále. Ony ho budou potřebovat, tak jako jsem ho potřebovala já. Je to náš učitel.“ Noie skanula z tváře slza a rozpustila sníh u jejích nohou. Stařec se dlouze zadíval na místo, kam slza dopadla.

„Víš, maličká, myslím, že nadešel tvůj čas.“ Noia si osušila oči a udiveně se na starce podívala.

„Můj čas? Jaký čas?“

„Čas k odchodu. Sen tvé matky se pomalu stává skutečností a ty, má drahá, se měníš v hmatatelnou tkáň.“

„Opravdu?“ podivila se dívka.

„Ano. Přes pole bodláku jsi se dostala pomocí snu, že ano?“ Noia kývla. „Copak sen může mít sen? Nyní pláčeš, ale sny nepláčou. Ne tak, aby rozpustily sníh. Chápeš?“

Dívka souhlasně zamručela. „Ale, kdo za mě zachrání Wit Impena?“

„Neboj se, dojít za ním ještě stihneš.“

„A jak ho tedy zachráníme?“ Kmet se postavil, došel k Wit Impenovu dítěti a zatřepal s jeho kmenem. Z koruny se ihned začala sypat spousta plodů. „Toto jsou Wit Impenovi potomci. Je jich tu tolik, kolik je lidí na planetě. Až dojdeš ke stromu snů, zasaď je tam. Tak zachráníš to, co má být zachráněno.“

Noia se usmála a uklonila se Nabimu, pak posbírala všechny plody a utíkala zpátky ke svému stromu. A protože běžela po cestičce, kterou vytvořila, dostala se na rodnou louku velmi rychle.

Když ale uviděla samotného Wit Impena, zaplakala. Strom všech lidských přání byl již z poloviny úplně zčernalý. Noia ale nepropadla zoufalství. Svolala všechny sny, které u Wit Impena zůstaly a společně zasadily všechna semena, která dívka donesla. A z nich rychle, jako když uhodí blesk, vyrostly přesně stejné stromy, jako byl strom snů.

Nyní měl každý člověk svůj vlastní snový strom a každý zodpovídal za své sny sám. Jeden člověk už svým rozhodnutím neovlivňoval všechny, nyní byl každý sám za sebe. Obavy jednotlivce sužovaly jen jeho strom a stejně tak to bylo i se sny. Čím víc jich jednotlivec měl, tím víc jeho strom prospíval.

Wit Impena již nebylo potřeba. Když se obavy, které ho sužovaly, přesunuly ke správným stromům, uzdravil se sice, ale když viděl, že už ho není potřeba, zmizel.

A Noia? Noia se opravdu dostala do reálného světa a dostala dokonce i svůj vlastní strom. Ale na něm nikdy neupadl ani jediný lísteček.