Moje sestra

Co o ní napsat? Jak to vysvětlit? Jak to všechno popsat?

Od první chvíle, co jsem ji spatřila jsem ji zbožňovala. Hrozně moc. A že mi to zrovna neulehčila. Já jsem ta starší. Kdybych řekla, že o sedm let, zabila by mě, takže řeknu, že o šest a půl.

Moje sestra je tvrdohlavý mezek. Nikdo ji k ničemu nepřesvědčí. Je ironická, sarkastická a strašně falešně se směje. Je hrozně citlivá a všechno si moc bere. Nemá životní nadhled. Občas je lakomá. Ale jen občas. Nerada mi půjčuje věci. Půjčí mi je jen tehdy, když opravdu pěkně poprosím. A stejně mezi tím vším musím ještě projít výslechem STB typu Na co to potřebuju a proč to chci.

Moje sestra je také neuvěřitelně šikovná. Umí mě krásně učesat. Na můj stužkovací ples mi na hlavě vytvořila skoro zázrak. Krásně maluje. K narozeninám jsem od ní dostala portrét svého oblíbeného básníka. Tehdy jsem plakala, protože to byl dar nad všechny dary světa. Když ji poprosím, dokáže mi spravit oblečení. Utěšovala mě a stála při mě, když jsem ovíněná slzela kvůli své nešťastné lásce.

Po nocích ji občas slyším plakat. Neumím s ní o tom mluvit. Možná je příčinou jejího smutku také vnitřní pláč. Doufám, že ne.

Když ji pozvu, díváme se spolu u mě v pokoji na filmy. Moc ráda s ní trávím čas. Studuju v jiném městě než ona. Už tu prakticky bydlím. Domů nejezdím tak často jako kdysi. Chybí mi.

Nejsme ten typ sester, co si každý den volá, povídá si a svěřuje se. My prostě jen existujeme vedle sebe a víme, že se máme. A to nám stačí. Nejsme si nějak extra blízké, ale já vím, že ji miluju nejvíc na světě. Nikoho nemiluju víc. Nikoho.

Pro ni bych byla schopná čehokoliv. Zabít kohokoliv. Vyměnit svůj život za ten její. Riskovat její nenávist jen proto, abych jí zajistila lepší budoucnost. I kdyby mě měla stokrát nenávidět, já ji budu tisíckrát milovat. Není totiž důležité, jestli ona miluje mě. Stačí, že já miluju ji. To je úděl starších sester. Já ho přijímám a děkuju za něj.

Díky ní vím, co je to bezpodmínečně někoho milovat. 

Vždycky ji budu chránit. Vždycky.