Mnoho podob svobody

Lidé si neuvědomují, co mají, dokud to neztratí. Věřte mi. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Měla jsem toho tolik a brala jsem to jako samozřejmost. Měla jsem rodinu, domov, přátele, zázemí, peníze. Ale bez těchto všech věcí bych nějak dokázala žít. I tady, v pekle. Ale víte, co mi teď nejvíc chybí? Svoboda. Ach, jak jsem byla slepá.

Nevím, jak dlouho tu jsem. Nepouštějí nás ven, nemáme noviny, rádia. Panebože, nevím ani jaký je rok! Ale…poslední rok, co jsi pamatuji, byl rok 1942. Byli jsme ve válce s Německem, ale mě to nijak zvlášť nezajímalo, jelikož jsem měla všechno a nikdo mi to nemohl vzít. Jediný strach, který ve mně dřímal byl strach o mého mladšího syna Franka, který se dobrovolně přihlásil do armády. A ten strach je ve mně dodnes. Když mě sem zavřeli, neměla jsem o Frankovi zprávy a nemám o něm zprávy doteď. Nevím ani, jestli už válka skončila nebo ne. Nevím, jestli se můj syn vrátil domů nebo jestli padl. Nevím nic.

Ano, samozřejmě. Neřekla jsem, kdo jsem, kde jsem, ani jak jsem se sem dostala, že? Tak dobře. Nacházím se v blázinci v Creedmoru v New Yorku. Jmenuji se Agatha Smithová, pro přátele Gathie. V roce 1942 mi bylo 47 let. Jsem vdova. Mám dva syny. Staršího Johna a mladšího Franka. Po smrti manžela připadl veškerý jeho majetek mne, synům nezanechal nic s tím, že až zemřu, vše podědí nejstarší John. Tato zpráva Johna velice rozhněvala. Chtěl svoje dědictví hned. Měl velké plány a nechtělo se mu čekat, až natáhnu bačkory. Ale byl slabý. Neměl žaludek na to, aby mě zabil, tak mne nenápadně odsunul do blázince, což mu umožnilo přístup k vytouženému dědictví.

Vím, co si říkáte: „Ubohá Gathie. Zrazena a podvedena vlastním synem,“ a další podobné nesmysly. Vlastně jsem to od něj čekala. No, dobrá, čekala jsem, že bude odvážnější a zabije mě sám. Nezabil. Je to slaboch. Mrzký a bezcenný slaboch. Nechápu, jak jsem kdy mohla někoho takového vychovat. Nechápu, proč je John tak slabý a Frank tak silný. Vše měl podědit Frank. Ten by mě dokázal zabít sám. Ten by to určitě udělal.

Odhaduji, že jsem tady tak čtyři roky. Ale na můj odhad se nespoléhejte, protože moje hádání bylo vždycky špatné. No každopádně, za těch pár let tady jsem se hodně naučila. Aby jste přežili v blázinci, musíte být blázen, a to i přes to, že jste naprosto při smyslech. Když jste ta „bláznivá střena z 901“ je to mnohem lehčí než „dáme té babě z 901 elektrošok, chová se nějak divně“. Ach, ano. Být „normální“ tady nemá ten samý význam, co venku. Když jste tady „normální“ podle venkovních měřítek, jste prostě divní a blázniví, jste chyba která se musí napravit. Napravení podle lékařů znamená několik možností: Za 1. jsou to elektrošoky, za 2. do vás stříkají všemožné jedy a „léky“ a za 3. s vámi lékař pořádá osobní sezení, které nevylučuje terapii pohlavním stykem. Odporné, že? Já naštěstí poznala jen možnost 1., což je asi to nejmenší zlo ze všech nabízených zel.

Abych vás mohla plně uvést do situace, přiblížím vám ony tři léčebné metody, které pacientky v Creedmoru podstupují. Samozřejmě, že naši lékaři jsou mnohem důmyslnější a vynalézavější a jejich fantazie se neomezuje jen na tyto tři možnosti. Ovšem, tyto jsou u doktorů nejoblíbenější.

Jako první jsem vám uvedla elektrošoky. Jistě víte, co je to elektřina, že? A teď si představte, že si ti sadisti, co se nazývají sestrami a doktory, mohou vybrat sílu a volně vám ji pouštět do těla. Nejvyšší stupeň zatím nikdo nepřežil. Když se jim zdáte málo šílený, vytáhnou vás klidně uprostřed noci z vaší cely a přivážou na lůžko v pokoji 846. Potom vám na hlavu dají nějaké mokré svinstvo a ke spánkům připevní elektrody. Pak už jenom trpíte.

Další tu máme jedy a „léky“. To je docela jasné, ne? Studovaní lékaři a sestry vezmou injekční stříkačku s jehlou nehorázného průměru, napustí ji bromem, chlorem nebo inzulinem a vpraví vám to do těla. Vy jen opět trpíte svázaní a bezmocní na nemocničním lůžku a musíte jim to dovolit. Nic jiného vám ani nezbývá. Když máte štěstí zemřete, když ne, trpíte. Zase a znovu. Dokola a dokola.

Poslední možností je pravidelné osobní sezení s lékařem. Klidně každodenní, když dotyčnému lékaři připadáte dost šílená nebo dost hezká. V Creedmoru jsou jen ženy. Jsme ty, které byly zavrhnuty a nikdo se o nás nezajímá. Nikdo nám nepomůže. Proto si to mohou lékaři dovolit. Každá z nás tady má větší strach z lékařů než z jedů a elektriky. Lékaři jsou zvrhlíci. Prasata. Já jsem naštěstí už příliš stará na to, aby se o mě v tomto ohledu zajímali, ale vím, co ženám dělají na takových sezeních. A nejen tehdy. Jak si lékař ukrátí dlouhou noční službu v domě plném žen, které nikoho nezajímají? Navštíví nějakou tu mladší v cele. Vím, že děvčata se sází o to, která z nich to večer bude. Už jim to přijde normální. Já si stále ještě nezvykla.

Určitě si myslíte, že jsem nebojovala. Ale já bojovala. Právě proto jsem ze začátku dostávala elektrošoky. Každý den. Pak jsem najednou prozřela a uviděla to, co ze mě chtěli mít. Chtěli poslušného a ukázněného blázna. Tak jsem jim ho dala. Začala jsem kreslit na stěny a psát na ně básničky. Nejradši mám tuto od Heinricha Heineho; ta pokrývá celý můj pokoj:

Nechápali jste mne drahně,

Já vás, pravda, jakbysmet.

Jen když jsme se sešli v bahně,

Rozuměli jsme si hned.

A to jim stačilo. Nyní jsem úředně a oficiálně potvrzený blázen. Léčba? Parní box a sezení s lékařem jednou za dva měsíce. Perfektní. Lituju ženy, které to ještě nepochopily a stále se snaží získat zpět svou svobodu a důstojné místo ve společnosti. Z takových tu udělají blázny vždycky. Ať už se jimi udělají ony samy nebo přístroje, jedy a lékaři.

S ostatními se moc nebavím. Máme to zakázané a já o to ani nestojím. Jediný, s kým se tady přátelím je Eddie. Je o něco mladší než já, ale je tu déle. Zažila si všechny tři hlavní způsoby léčby, noční návštěvy nevyjímaje. Přes to všechno si udržela bystrou mysl a zdravý rozum. Ale tyto dvě věci ukazuje jen mě. Pro ostatní má schovanou „šílenou bosorku“. Kdyby se komise pro udělování Oskarů zastavila někdy v Creedmoru, určitě by našla nejlepší herečku právě zde. V Eddie.

Neříkali jsme si všechno. Hlavně ona si jednu zásadní věc nechala pro sebe. A i kdyby mi to řekla, co by na tom záleželo? Co bych s tím udělala? Eddie měla v noci stále návštěvy. Byl to jeden jediný doktor asi tak v jejím věku. Vždy když měl noční službu zastavil se za Eddie. Dozvěděla jsem se to, až když otěhotněla. Zatím se to nikdy nestalo, doktoři si dávali pozor. Většinou.

Měla jsem z toho radost, víte? Já bláhová si myslela, že Eddie pustí, že bude svobodná. Byla to hlavní položka na našem seznamu přání. Ten největší dar, jaký nám kdo mohl dát. A já si myslela, vážně jsem si myslela, že Eddie pustí, že ji nechají porodit a vychovat své dítě venku, na svobodě. Že bude doktor-otec třeba rád, že Eddie propustí a třeba si ji i vezme, že ji má opravdu rád. Spletla jsem se. Ach, byla jsem tak hloupá, a tak naivní! Myslela jsem si, že i lékaři tady mají svědomí! Ale bohužel neměli. Ihned jak se to doktor-otec dozvěděl, nechal Eddie dávat elektrošoky do podbřišku. Hodiny a hodiny zvyšoval sílu elektřiny, až Eddie potratila a zemřela.

V noci se mi zdává, že jsem Eddie. Je ráno a já zvracím. Je to normální. Tady ano, takže nemám strach. Sestřička mi podává kýbl. Zvracím do něj. Potom se sestra zamyšleně podívá na mě a zamračí se. Zeptá se mě, kdy jsem naposledy měla menstruaci a já si uvědomím, na co naráží. Vím, že to není možné, že se to nemohlo stát, ale nemůžu se zbavit dojmu, že má možná pravdu. Tak jí tedy popravdě odpovím, že nevím. Sestřička se zamračí ještě víc a odběhne. Vrací se za několik minut s otcem mého dítěte, který je přímo rudý vzteky. Sjede mě pohledem a spočine na mém dosud plochém břiše, pak ke mně přiskočí a uhodí mě takovou silou, že mě odhodí až ke zdi. Ležím na zemi. Jednou rukou si třu tvář, druhou se držím za břicho. Pláču. Slyším sestřičku, jak říká doktorovi, že mě nemůže zabít takto, že by se na to přišlo. Doporučuje elektrošoky. Takto se to do protokolu jednoduše zanese jako smrt při léčbě. Bez problémů. Doktor souhlasí. Ti dva mě zvednou ze země a vláčí mě za sebou do místnosti 846. Když si to uvědomím, začnu křičet. Ječím a mrskám sebou, snažím se jim vykroutit. Mají roky trénované železné sevření. V místnosti číslo 846 mě přivážou na lůžko. Popruhy mi obepínají hlavu, zápěstí a lýtka. Zatímco sestra chystá elektrody, doktor mě znovu uhodí. Snažím se něco říct, ale do úst mi nacpe roubík. A pak už se můžu jenom dívat. Můj podbřišek je natřen průhlednou tekutinou a jsou k němu přiloženy elektrody. Síla je nastavena na střední úroveň. Pak se mechanismus spustí. Je to jen krátký úder, ale bolestivý s dlouhým trváním. Hned po prvním zásahu potratím. Ale oni chtějí víc. Vidím jim to na očích. Jsou krvelační. Chtějí mou smrt. Pomalu zvyšují sílu a při úderu se mi dívají do očí a šklebí se. Mučení trvá hodiny. Pak konečně doktor nastaví sílu na nejvyšší úroveň. Steče mi poslední slza. Už necítím strach, jen úlevu. Mechanismus se spustí… Jako Gathie se probouzím uprostřed noci s křikem a zalitá potem. Nikdo se nediví. V blázinci řvou uprostřed noci všichni. Když se dostatečně uklidním, přetočím se na druhý bok a spím dál.

Litovala jsem ubohou Eddie. Měla jsem ji moc ráda a chtěla jsem pro ni něco udělat. Věděla jsem, co by si nejvíc přála. Přála by si pomstu. Ovšemže. Kdo by ji po takové prachsprosté vraždě nechtěl? Ale to já nemohla. Pochopte… I přes veškerou mou náklonnost k ní jsem stále cítila ten pud sebezáchovy, který mě nutil dělat ze sebe blázna. Ale měla jsem z tohoto rozhodnutí výčitky. A také ten pocit bezmoci…já…bylo to těžké snášet.

Jednou sedělo celé osazenstvo Creedmorského blázince v jídelně u oběda. Personál jedl samozřejmě odděleně od pacientů. Já k těm bastardům seděla nejblíže. Slyšela jsem každé slovo, které vyřkli. Nejdříve mluvili jen o léčbě a o pacientech, pak se jejich hovor stočil k Eddie. To by jste nevěřili, jakou špínu na ni kydali, jak ji špinili, jak překrucovali pravdu, jak ji nazývali. Jen jsem seděla u svého stolu, vrhala jedovaté pohledy do polévky a svírala vší silou lžíci. Držela jsem se. Nechtěla jsem nic udělat. Dýchala jsem a snažila se uklidnit, ale oni nepřestávali, právě naopak. Plivali na její hrob, na její památku, nazývali její dítě bastardem. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, už jsem to déle nevydržela. Vyskočila jsem a vrazila svou lžíci nejbližšímu doktorovi do hrudi. Jídelna ztichla, lidé se nehýbali. Doktor s lžící v hrudi se postavil a vyjeveně se podíval nejdříve na mě a potom na lžíci. Utřel si krev, která mu zašpinila jeho bílý plášť a podíval se na ni. Vytřeštil oči. Otočil se na nejbližší sestřičku, podíval se do jejích zděšených očí a řekl: „Měli bychom sehnat dřevěné příbory, železné nejsou bezpečné.“ Potom se svalil k zemi a vydechl naposledy.

Nevím proč, ale v té chvíli mi ta jeho věta přišla nesmírně vtipná. Možná se ve mne smísily pocity okamžiku s vědomím blížící se smrti. Ať to bylo, jak chtělo, rozesmála jsem se. Smála jsem se tak, že jsem nemohla přestat. Držela jsem se za břicho a po tvářích se mi koulely slzy smíchu. Doktoři i pacienti na mě jen vyděšeně zírali. Mezitím, co jsem přes svoje slzy nic neviděla, se ke mně zezadu připlížil jeden ze služebně starších lékařů a zkroutil mi ruce za zády. To už mě smích přešel. Když ostatní viděli, že jsem zajištěná, přihrnuli se doktorovi na pomoc. Drželi mě pevně a já se nehýbala.

Vedli mě dva doktoři a jedna sestřička, ostatní šli za námi. Věděla jsem, kam jdeme, nikdo mi to nemusel říkat. Místnost 846 už na mě čekala a já se nebála. Přivázali mě na lůžko a utáhli popruhy tak, až mi do končetin netekla žádná krev. Když jsem ležela bezpečně svázaná bez možnosti se hýbat, strhali ze mě oblečení. Nekřičela jsem, stejně by mi nikdo nepomohl. Potom mi na oblast mezi prsy přiložili elektrody. Nenamazali mě průhlednou tekutinou, chtěli, aby to bylo co nejvíce bolestivé.

Stoupli si kolem mého lůžka smrti do kruhu, jako porota, která právě vyřkla rozsudek. Já věděla, jak zní. Smrt.

Měla jsem strach, přirozeně, ale nechtěla jsem ho dávat najevo. Nechtěla jsem těm parchantům udělat radost. Tak jsem se usmála. Všichni do jednoho se rozčíleně nadechli. Usmála jsem se ještě víc a zaklesla jsem pohled do doktora naproti mně. Chtěla jsem se mu dívat do očí, až budu umírat.

Jedna sestřička přistoupila ke stupnici přístroje a nastavila ji na nejvyšší stupeň. Chtěli to odbýt rychle, což mi vůbec nevadilo. Ještě jednou se přesvědčila, že je vše v pořádku a zmáčkla knoflík.

Ta bolest mě zaskočila. Vůbec nebyla jako v mých představách, jako v mém snu. Ne. Byla horší. Mnohem horší. Elektrický proud mi procházel každičkou buňkou mého těla, každým milimetrem mé kůže. Protože mě nenamazali tou průhlednou tekutinou, začala se mi škvařit kůže. Bylo to příšerné. A oni se jen šklebili. Vždycky jsem říkala, že největší blázni, sadisti, vrazi a násilníci pracují v blázinci. Tady mohli vše, obvykle trestné dělat naprosto legálně. A společnost, která se sešla u mého smrtelného lůžka byla ta nejhorší z nejhorších.

Trpěla jsem ještě několik vteřin, než má duše konečně opustila mé ztrápené tělo. To se i po zástavě mého srdce nehodlalo uklidnit a stále sebou škubalo a to i přes to, že už do něj nešel žádný proud. Mé oči mi nikdy nikdo nezavřel, navždy zůstaly otevřené.

Má poslední myšlenka patřila seznamu přání, který jsme si s Eddie vytvořili a k její hlavní položce. Ke svobodě. Úplně na začátku jsem vám řekla, že jsem byla slepá. Nyní bych vám chtěla tuto větu objasnit.

Slovo svoboda zní velmi sladce a náš jazyk ho převaluje na patře jako nejlahodnější cukrátko. Je to tak. Svoboda je sladká. Ale nemyslím si, že vše, co by svoboda představovala je rozlehlá louka, stromy, skály a moře bez mříží či pout. Svoboda má mnohem větší význam, mnohem hlubší smysl. Pro každého jiný. Někdo může svobodu najít v osamění v lesích, někdo v letu ptáků a někdo v milosrdné smrti. Tak jako já.

Je smutné, že toto prozření mi bylo dáno až na smrtelném lůžku. Vždyť smrt není zlá, je to jen svoboda v černém hávu. Ti sadisti si mysleli, že mě a Eddie trestají tím, že nás zabijí. Ale ne. Dali nám tím ten největší dar jaký jsme si mohli přát, dar po kterém jsme toužili ode dne, kdy nás sem zavřeli. Dali nám svobodu.