Matčina pravda

Sedni si a poslouchej,

můj přenejdražší synu.

Seď a ani nedutej,

neb povím ti svou vinu.

Seznámím tě s pravdou svou,

co ti srdce zlomí,

s pravdou velmi bolestnou,

jež málokdo se doví.

Než svět jsi prvně uviděl,

než ti nádech rozťal plíce,

než jméno své ses dozvěděl,

tak seschlo moje srdce.

Teď se synu nehněvej

a nesuď mě tak z patra,

pak pravdu moji překonej,

žes měl staršího bratra.

Nosil tvoje rodné jméno

a byl prostě sladký.

Bylo mu však dovoleno

žít jen život krátký.

Když mu byly čtyři roky

hrál si u jezera,

pak spadl do té zrádné stoky

- toť moje pravda celá.

Ještě než mu na hrobečku

vyrostly první sněženky,

šila jsem tobě dětskou dečku

a nakupovala plenky.

Po smrti tvého bratříčka

mi bylo velmi bídně.

A tak má mysl mladičká

chtěla jiné dítě.

Byl jsi zrozen ze smutku

a nyní mě to mrzí.

Vždyť kvůli mému zármutku

ti tečou hořké slzy.

Býval jsi mou náplastí

a nápodobný maketě.

Však zbaven všech mých bolestí,

pro mě jediný jsi na světě