Introvert

I když, nutno připustit, že už to není tak strašné, jak to kdysi bývalo. Já před třemi lety vs já teď. Úplná alfa a omega. Proti mému předchozímu já jsem teď naprostý extrovert a to už je co říct.

Co mě, jako introverta nejvíc bolí je, že se s lidmi špatně seznamuji. Nejde mi to tak lehce jako extrovertům. Bojím se s lidmi mluvit, bojím se je zdravit, bojím se k nim hlásit na ulici. Nevím proč. Myslím, že je mám zpočátku, než je pořádně poznám, v nějaké abstraktní bublině plné úcty a respektu, kterou se bojím narušit. 

Prostě a jednoduše, zdráhám se ty lidi zdravit proto, protože se bojím, že jsem pro ně moc nicotná na to, aby mi pozdrav oplatili. Nebo, že si mě nepamatují. Nebo nevím, jak je mám pozdravit. Ahoj? Dobrý den? (já celkem vychcaně používám slovo "zdravím", protože je tykavě i vykavě neutrální)

Protože jsem, jaká jsem, lidé si o mně dost často myslí, že mám trošku nosánek nahoru. A to právě proto, že se s nimi bojím mluvit. Mají pocit, že s nimi neztratím slovo, protože je považuji za něco míň než sebe. A přece je to právě naopak. Samu sebe považuji za něco míň a proto s nimi ani řeč nenavážu, protože proč by se ONI bavili se MNOU, že jo?

Teď popisuji hlavně situaci v divadelním prostředí. Já studuji herectví a mám možnost hostovat v profesionálním divadle. Roky jsem ty lidi, ty HERCE, vídala na prknech, jak předvádějí výkony, které se jen tak nevidí a najednou přijdu mezi ně. Já, introvertní nána. Mám ty lidi postavené na zlatém podstavci, zarámované v diamantovém rámu, natřené na stříbrno a uložené v bance ve Švýcarsku. A najednou je potkávám každý den a mám jim říkat AHOJ. A taky se s nimi mám bavit. O čem se mám s těmi BOHY sakra bavit?!

Pak právě z této mé úcty a respektu vznikají věty typu: ,,S tou se nebav, ta je strašně namyšlená." Jak to můžou vědět, když se se mnou ani jednou nebavili? (ne, že by to byla vyloženě jejich chyba, chápeme se)

Ovšem, občas se najde někdo, kdo se se mnou bavit chce. Kdo prolomí mou hráz mlčení, přijde za mnou a začne mě vyloženě vyslýchat. Takový vytrvalý člověk může zjistit pár překvapivých věcí. Třeba, že jsem strašně fajn, že jsem milá a přátelská, že dokážu být i pěkně ukecaná a že namyšlená je opravdu to poslední, co jsem. (to už je ovšem pozdě, protože mezitím se zpráva o té "primadoně" roznesla už do všech koutů divadla - achjo)

Lidé mě tedy začínají mít rádi až po čase a ne hned, jako u extrovertních lidí. Mrzí mě to. A to tak, že dost, abych pravdu řekla. Ale nedá se nic dělat.

Útěchou mi může být, že navázaná introvertní přátelství jsou na hlubší bázi než ta rychlá, extrovertní. 

PS: Taková perlička na závěr. Máma mi jednou řekla, že jsem divná, protože - introvert a vybere si povolání herečky. Úžasné ale je, že jakmile vlezu na jeviště, stává se ze mě extrovert.