Dopis

Začínám psát tyto řádky

s nepatrnou nadějí,

že nebudu se držet zpátky

a vše popravdě vyjevím.

Ženskou hrdost odhazuji,

study dívčí stranou jdou,

své srdce Vám odhaluji

se svou pravdou bolestnou.

Svoje city ve Vaše dlaně

vkládám s malou nadějí,

která vyzní možná planě,

však slzy mé ji zkrápějí.

V prázdné kopce mého srdce

já pocítila lehký cit.

Teď vkládám ho do Vaše ruce,

jinak nebudu mít nikde klid.

V hanbu sebe vystavuji

tím, že se teď odhalím.

Já Vaší cti však důvěřuji,

že poctíte mne mlčením.

Jenom Vám má slova patří,

jenom Vy je smíte číst,

jen Vaše oči vždycky spatří

tento přenaivní list.

Tam, kam se hnu, nemám stání.

Všude vidím jenom Vás.

Proto píši toto psaní.

Snad napraví to čas.

Snad jen malé poblouznění

ošálilo moji skráň,

že jen při letmém pomyšlení

na Vás, lehce zčervenám.

Mým nejvroucnějším přáním

zůstává jen abyste

nepohrdal tímto psaním

a cítil ke mě to jisté.

Pokud ovšem, k žalu mému,

necítíte ke mně nic,

nechci kvůli lítostnému

citu, chránit lásku víc.

Pokud řeknete mé lásce ano,

bude mé štěstí nesmírné.

Zázrakem bude každé ráno,

smích se v mé tváři promítne.

Prosím, držte u svých citů stráž,

prohledejte každý stín.

Nechci, aby příběh náš

skončil jako Oněgin.