Arde

To byl ještě jiný svět,

Když stal se tenhle příběh.

Louky měly zeleni

A stromy byly v semeni.

Tehdy žila dívka krásná.

Oči, jako hvězda jasná,

Vlasy sluncem pozlacené,

Srdce stále nezadané.

V obličeji hrdost měla,

Odvahu nad vše stavěla.

Z národa byla hrdých žen,

Ejhle – toť Amazonek kmen.

Její jméno každý znal

A Arde ji nazýval.

A tak žila Arde tam,

Tam v kmeni hrdých dam.

Jednou Arde pro svůj lid

Šla jelení maso ulovit.

Do lesíka mladého,

Sotva vyrostlého.

V ten samý čas jel tudy král,

Co kmen Amazonek neznal.

Chtěl ulovit zvěřinu,

Na svou svatební hostinu.

A co hvězdy předurčily,

Jejich cesty se zkřížily.

Oněměl král nad Ardinou krásou,

Zahořel k ní vášnivou láskou.

Ona si ho nevšímá však,

Na jeho společníka padl její zrak.

A on též – nevěda, jestli má vidinu,

Zahořel pro krásu Ardinu.

Veze král Arde do svého hradu,

Myslí však na krutou zradu.

Doma nechává svou budoucí ženu,

Popravit za údajnou nevěru.

A sám nechává mnoho dní

Chystat novou hostinu svatební.

Nemá Arde, nemá zdání,

Že má býti hradní paní.

Celé dny je s panem Bríkem,

Tím královým společníkem.

Nezkrývali svoje city,

Ty zůstaly neukryty.

Když král zjistil tuhle zradu,

Vyhnal ihned Arde z hradu.

Na milého pana Bríka,

Čekala králova dýka.

Arde se zlým hněvem třese,

Pospíchá k svým sestrám v lese.

Arde jim vše pověděla,

Sestry hněvem rozechvěla.

Ty své zbraně uchopily

A na králův hrad se vypravily.

Stanuli před jeho hradem

A přáli si jen mluvit s králem.

V odpověď se všichni smáli,

Skupiny žen se nebáli.

Pak je ale přešel smích,

Když vypustili první šíp.

Amazonky lepší byli,

Muže hravě porazili.

Krále rychle odsoudili

A krutě ho popravili.

Tak pomstu Arde vykonala,

Ale zůstat živa nehodlala.

Když úkol svůj dokončila,

Život si rychle ukončila.

To je konec příběhu, kde král,

Milencům štěstí nepřál.

Tak poznali smrti hodinu,

To vše pro krásu Ardinu.